Policie ČR pomáhá, chrání a nově také myslí

Začalo to nevinně, pokračovalo jako špatná gansterka a skončilo jako naprostá komedie.

První únorovou neděli, cestou domů, dojel jsem na našem městském okruhu výrobek značky Volkswagen. Konkrétně model Transporter v slušivé stříbrné metalíze, doplněné ovšem děsivými psychedelickými barevnými pruhy, a k tomu snad pro kompenzaci ještě uklidňujícími nápisy POMÁHAT A CHRÁNIT.

Maje za to, že tento typ vozidla slouží výlučně k postávání u nehod, kde poskytuje zázemí k jejich vyšetření a nebo k transportu příslušníků naší chrabré policie, zdálo se, že není naprosto proč se znepokojovat.

Plížili jsme se tedy za sebou městem rychlostí kolísající okolo povolené padesátky. Pojednou stříbrná krabice začala zpomalovat, zabočila na odpočívadlo a zastavila. To už jsem ji víceméně míjel. Letmý pohled do zpětného zrcátka mi ozřejmil, že ve voze jsou dvě osoby a také to, že si to rozmyslely. Transporter totiž vyhodil levý blinkr a znovu se rozjel.

Obnovili jsme tedy symbiózu a pokračovali v spolujízdě, jen v prohozeném pořadí. Blížila se světelná křižovatka a na ní právě v našem směru padla oranžová. Nevím, co mne to napadlo, přidal jsem maličko plyn a vyšlo to. Bylo to o chlup, ale ještě na oranžovou. Slídilům podle mne stoprocentně padla červená a měli tedy zastavit. Nicméně zrcátko prozradilo, že soudruzi se na červenou vysrali.

Krasojízda tak pokračovala a přiblížila se další křižovatka. Zatímco předtím to byla náhoda, teď už jsem si dal pozor na načasování a proto trik s oranžovou vyšel na výtečnou. Nicméně Policie ČR zůstala opět slepá k světelným dopravním signálům, jejichž dodržování jinak nemilosrdně vynucuje, a lepila se mi dál na paty..

Další křižovatka pak už jen potvrdila, že nejde o náhodu. Pokračovali jsme tedy v honičce, byť v podivně elegickém tempu. Celé to bulo poměrně obskurní, protože již bylo zřejmé, že jsem stíhán, ale zároveň jsme dodržovali rychlostní limit pro jízdu v obci a stíhatelé resp. jejich vozidlo nedávalo ani světelně ani zvukově najevo, že by právě docházelo „k plnění povinností“ a ani nemělo tendenci mě předjet.

Na poslední křižovatce se mi podařilo na poslední vteřinku zachytit zelenou šipku pro odbočení vpravo a zamířit k supermarketu Tesco. Soudruzi zřejmě také byli lačni nákupu, takže šipka nešipka, to pěkně zostra řízli doprava a drželi se v závěsu.

Jeli jsme do kopce a pomahače a chrániče jsem měl teď odhadem tak tři a později asi dva metry za sebou. Začínal jsem mít pocit, že mě asi za chvíli začnou drbat pendrekem na prdeli, zvlášť pokud si nedám pozor a zavadím o brzdu.

To už se blížil se zlomový bod, totiž odbočka na TESCO. Byla doleva.

V protisměru se nečekaně ale zato velmi příhodně objevil automobil a jal se sjíždět z kopce dolů. Z odhadu naší a jeho rychlosti se jevilo jako velice pravděpodobné, že se mineme někde na úrovni odbočky a bude tedy potřeba zastavit a dát mu přednost. A nebo, pokud trochu zvýším rychlost, by mělo být možné to ještě před ním a přitom relativně bezpečně smrknout vlevo a nechat benga vyzkoušet, jestli mají v Transporteru pořádku brzdy.

Ale měli spíše v pořádku nervy, takže to dali holomci taky a odbočili hned za mnou. Jak to dal řidič toho protijedoucího vozidla, to těžko říct. Pravděpodobně to doma spravila sprcha a čisté trenky.

Byli jsme u marketu a začali jsme pomalu projíždět parkoviště, na vzdálenějším konci od vchodu pochopitelně poloprázdné. Ale žádné místo se nikomu z nás nezdálo dost dobré. Dobře minutu jsme letargicky kroužili dokola a čekali, kdo to vzdá první, až mi svitla naděje, protože jsem v dálce v první řadě u vchodu zahlédl jedno jediné uvolněné místo. Dvě tři kličky, noha na plyn a byl jsem tam.

Zastavil jsem, odepjal pás, ale v tom už na volant padl stín. Nevím, jak to udělali, ale rychlí teda byli. Asi vyskočili z auta ještě za jízdy a metali kozelce, nevím.

Situace se teď jevila poněkud nejasnou. Jedna věc je být zastaven hlídkou PČR na veřejné komunikaci ke kontrole za pomocí nějakých standardních pomůcek nebo gest a druhá věc je potkat policistu na parkovišti. Nebylo mi úplně zřejmé, kdo co na koho může v takovou chvíli zkoušet. A matoucí také bylo oblečení. Nešlo o uniformu dopravní policie, ale o takovou tu černou hustě krutě drsnou kombinézu se žlutým nápisem POLICIE, co má asi sto a jednou kapsu napěchovanou donucovacími prostředky a obří pásek s dalšími ofenzivními pomůckami. Nechyběly ani černé kanady. Ani ty ale světlo do celé záležitosti nevnesly.

Evidentní bylo jen to, že za daného rozestavení účinkujících nepůjdou otevřít dveře. Respektive šly by, ale s ohledem na jejich velikost a váhu by to už hraničilo s útokem na veřejného činitele. Vystoupit nepůjde.

Další možnost úniku padla při pohledu do zpětného zrcátka, protože za kufrem stál další ozbrojenec. Postava byla vidět sice jen částečně, nicméně masivní pásek, na něm masivní pouzdro se zbraní a na něm nonšalantně položená ruka se do výseku reality omezeném zadním oknem vešly. Začínalo to vypadat vážně.

Protože na couvání to nevypadalo, vypnul jsem motor a stáhl okénko: „Potřebujete něco?“

– „Kontrola dokladů, předložte řidičský průkaz a doklady k vozidlu.“

Aha, zdravit se asi nebudeme. Vyklonil jsem se poněkud z okénka a co jsem uviděl, to mne nepotěšilo. A druhá tvář, která se objevila v bočním zrcátku a patřila střelci vzadu, pak potvrdila nejhorší očekávání.

Šlo o dvojici, které mne minulé léto – opět po honičce, i když trošku dynamičtější – odchytila ve městě na čtyřkolce. Kromě neuposlechnutí výzvy k zastavení tkvěl problém v tom, že jsem byl jen v tričku a kraťasech (dobře, byly to trenky). Absentovala tedy povinná helma, ochrana zraku, doklady k vozidlu, řidičský průkaz, občanský průkaz, potvrzení o pojištění a ke vší té hrůze ještě čtyřkolka měla propadlou technickou. Kumulace prohřešků tenkrát příslušníky rozběsnila do běla. Též i proto, že chtěli pomáhat a chránit komplexně, ale zároveň chtěli inkasovat cash na místě a proto mi nemohli přestupky, jak by jistě rádi, jednoduše nasčítat včetně příslušných sazeb pokut. Dovádění po městě mě tedy stálo jen maximálních 2.000 korun blokově na místě a pár výhrůžek, že si na mne dají pozor. Takže teď to přišlo.

Podal jsem beze slova řidičák a techničák.

– „Ještě zelenou kartu.“

Než jsem ji dohledal, druhý ozbrojenec ukončil hlídku na zádi, přišoural se a přidal se s povelem: „A občanku taky, ať to můžeme rovnou vyřešit.“

Z toho tedy vysvitlo, že chtějí něco řešit. A za chvíli se i ozřejmilo, co.

– „Pane XY, řídil jste motorové vozidlo bez zapnutého bezpečnostního pásu.“

Samozřejmě, že neřídil. Ty zvuky, co auto vyluzuje, když se nezapnu, se nedají vydržet a chtě nechtě tedy jezdím vždy s pásem. Policista poodstoupil a konečně jsme si viděli do tváře.

– „To se vám asi zdálo“, pokrčil jsem rameny a opětoval jeho spalující pohled: „byl jsem připoutaný“.

Nehnul ani brvou.

– „Asi jste špatně viděl“, zaklepal jsem na hranu skla zadního okna v místech, kde normální auta mají B sloupek s uchycením pásu, a kde v hardtopu, v kterém jsem seděl, tento kus plechu chyběl. „Je to ukotvený až tadyhle dole a pak ten pás není moc zvenku vidět„.

– „Eeeehm, toho jsem si všiml“, připustil váhavě, když se seznámil se nezvyklou konstrukcí vozu, „ale připoutaný jste nebyl.“

– „Byl.“

Policista zíral, viditelně rozladěn nečekaným vývojem diskuse a pak z něho vyšla ta památná větu: „Ale já si myslím, že jste nebyl připoutaný.“

V tu chvíli jsem byl rád, že ještě sedím. Co to kurva je?

Na chvíli mě přepadlo nutkání to nějak vyhrotit a dopracovat se k zápisu pro správní orgán, v kterém by stálo něco jako: „Řidič si myslí, že byl připoután, ale já si myslím, že nebyl a proto předávám věc k dořešení“.

Zároveň se mi hned v hlavě vyrojila celá záplava variací, například: „Řidič si myslí, že jel v obci padesát, ale já si myslím, že to brousil stovkou“, nebo „Mám pocit, že řidič je na šrot, ale řidič si myslí, že měl maximálně jedno pivo a myslí si, že to bylo včera“. Dalo by se pokračovat do nekonečna.

– „Mě to nevadí“, protáhl jsem nakonec blahosklonně. „Myslet si to můžete.“

To už jsem měl práci se ovládnout, abych se nesmál, ale policista se ani tlumit svoje pocity nesnažil a z jeho tváře bylo zřejmé, že tato poznámka ho nasrala.

– „Cože?“, zařval a pravice mu poklesla k opasku.

Teď jsem si zase já dal záležet na hlasitosti a výslovnosti: „Povídám, že myslet si to můžete!“

Tentokrát neřekl nic, ale výraz v jeho tváři a jeho proměny by vydaly na separátní článek. Pak si začal klepat mými doklady o hranu druhé ruky. Jeho kolega na něj zatím vyjeveně zíral, visel mu očima na rtech a čekal na nějakou kouzelnou formulku, která by chod událostí vrátila do standardního koridoru, v němž jsou zvyklí se pohybovat.

Pravda je, že se brzo dočkal.

– „Ukažte mi tedy povinnou výbavu vozidla“, zasyčel totiž nakonec policista.

Tím se stalo zřejmým to, co bylo latentně evidentní už předtím. A totiž, že mi nepřišli ani pomáhat, ani mě nepřišli chránit (před sebevražednými jízdami bez helmy a nebo jízdy bez pásu), ale že jde akorát o to, donést na služebnu podepsaný blok na pokutu a dostat od šéfa do sešitku čárku. Bylo mi trapně i za ně, jak je to průhledné.

Nu což, shromáždili jsme se u zádi vozidla, otevřeli kufr a mlčky zírali do zejícího tmavého otvoru. Po každém boku mi stál jeden černooděnec, ten menší vpravo opět s rukou na pouzdru se zbraní. Zdálky to mohlo vypadat, že právě dopadli kurýra se zásilkou drog. Někteří spoluobčané dokonce zapomněli, že přijeli nakupovat, a opřeni o prázdné vozíky, zaujali výhodné pozorovací pozice v okolí, aby mohli po návratu domů uchvátit rodinné příslušníky dramaticky vylíčenou historkou.

– „Tady to asi někde bude“, prohodil jsem nezávazně, abych získal čas.

Popravdě jsem totiž nikdy nic z povinné výbavy nepotřeboval, a kde to teď honem hledat, že. Nikde nebylo nic, co by připomínalo lékárničku a další potřebné propriety. Ohnul jsem se a šátral prsty po bocích, hledaje v čalounění nějaká dvířka, ukrývající boční schránky s výbavou. Ale jediným zjištěním bylo, že výrobce nešetřil a dopřál vozu kvalitní tapecírung i v těch nejodlehlejších koutech. Nakonec se ale přece podařilo objevit důmyslný mechanismus a nadzvednout podlážku.

– „Náhradní kolo“, narovnal jsem se a pokynul rukou.

– „Vesta“, nasměroval jsem po chvíli jejich pozornost vedle.

– „Hever“, moje pravice opět pokynula .

– „Trojúhelník“

Začínalo to připomínat scénu z kachní farmy z filmu Rozpuštěný a vypuštěný, takže mi zase dalo práci udržet vážnou tvář.

– „Lékárnička“.

Pro tu jsem se sehnul a podával jim ji se slovy: „Ale máte smůlu, expirovaná není“.

Policista rezignovaně mávnul rukou, už bylo příliš jasné, o co tu jde. Uklidil jsem lékárničku (prošlou samozřejmě) a přiklopil podlážku.

– „Ještě náhradní žárovky“, vzchopil se po chvíli policista, „ty jsou taky povinné“.

Zopakoval jsem tedy trik s podlážkou, ale kde nic, tu nic. Dokonce jsem snaživě odšrouboval dekl z náhradního kola, jestli je nějaký vtipálek neukryl do prohlubně v disku, ale neukryl.

– „Někde ale určitě budou“, uzavřel jsem to nakonec a narovnal se.

Policista začal znovu klepat doklady o ruku a zdálo se, že se mu zlepšuje nálada.

Mě ovšem taky, protože mi bylo jasné, že zákon určitě neupravuje dobu, za kterou musí řidič být schopen vyměnit defektní žárovku a nebo za kterou musí najít náhradní žárovku ve vozidle. Čas nás tedy netížil.

– „Tak jestli máte dost času?“, zeptal jsem se po chvíli.

Policista nechápavě nadzvedl obočí.

– „Určitě to bude napsaný v návodu“, pokračoval jsem a ukázal prstem dopředu.

V tom příhodně zavál poryv skutečně ledově studeného vzduchu: „Sednu si dovnitř, pročtu to a zjistíme, kde to je.“

(tak tak jsem se ubránil říct: „sednu si dovnitř DO TEPLA“, ale to se mi zdálo už příliš)

Tady jsem si samozřejmě vzpomněl na D-FENS a FSM a ustanovení o tom, že rozhodně při policejní kontrole není třeba nikam spěchat. Zvlášť když sama policie tak ráda neváhá využívat časový stres řidičů k tomu, aby věc uzavřela tak, jak potřebuje. Dal jsem jim tedy ochutnat vlastní medicínu.

Ale nechutnala jim.

– „Počkejte“

Udělal jsem ještě jeden krok ke dveřím auta a teprve pak se otočil. Policista mi mlčky podával řidičák a spol a klopil oči. Jeho kolega už se radši někam vytratil. Vzal jsem si doklady zpět.

– „My to teda na úřad hlásit nebudeme, že jste neměl pás“, zamumlal nakonec.

To nestálo za komentář, takže jsme se každý otočili svým směrem a v tichu se rozešli. Byl to skutečně neuvěřitelný nedělní podvečer.

Navrhuji, aby si na dveře vylepili aktualizovaný nápis: „Pomáháme, chráníme a myslíme“.

19.02.2017 Tomlin

Související články: