Policie
Za celou dobu svého pobytu v Holandsku jsem nebyl policií ani jednou zastaven (nepočítám-li tedy zastavení na hranici, kdy se hlídkující celníci chtěli podívat na naše přibližovadlo). Coby chodec jsem se v nočním Amsterdamu několikrát setkal se silničními hlídkami, zaměřenými na kontrolu alkoholu, ale to je tak vše. Když už je řeč o alkoholu, tak legální limit je 0.3 promile, v případě zavinění dopravní nehody může být alkohol brán za přitěžující okolnost i v případě, kdy nedošlo k překročení tohoto limitu a naopak - přítomnost nadlimitního množství alkoholu v krvi (za kterou je řidič potrestán) neznamená, že dotyčný je automaticky označen za viníka.

Rychlostní limity
Limity v NL jsou následující: v obci 50km/hod, mimo obec 80km/hod, silnice pro motorová vozidla 100km/hod, dálnice 120km/hod. Místních úprav je v porovnání s ČR velmi málo, zejména snižování základní padesátky je velmi vzácné a v podstatě se s ním setkáte pouze u některých škol či v málo přehledných obytných zónách. A u těch škol jde ještě často jen o plakátek s prosbou o snížení rychlosti, ne o příkazovou dopravní značku... Oproti tomu zvýšení padesátky, nejčastěji na 60, ale i na 70 km/hod se vidí o něco častěji (například v situaci, kdy silnice kopíruje kraj obce a zástavba je pouze na jedné straně).

Logičnost a relativní nedebilnost dopravního značení pak vede k tomu, že řidiči toto označení respektují, protože existuje velmi vysoká pravděpodobnost toho, že to značení má nějaký smysl. Tuto svoji zkušenost pak ovšem bohužel přenášejí i do států, kde to tak zcela neplatí. Dodnes s hrůzou vzpomínám na to, jak jsem se v okolí Jičína plazil po okresce snad deset kilometrů rychlostí 30 km/hod za jedním poctivým holandským mamlasem, který nepochopil, že vidí-li v ČR značku 30km/hod, může to znamenat asi tak deset různých věcí, nejen to, že jde o reálně nebezpečný úsek (v daném případě tam značku zapomněl nějaký vohnout po rekonstrukci můstku přes místní potok a značka ukončující omezení se naopak ztratila).

Základní dálniční limit je typicky snižován na 100 km/hod v okolí velkých měst. Byly i ekologicky motivované pokusy o zavedení osmdesátikilometrového limitu na okruzích okolo měst, ale vzhledem k prudkému zhoršení kvality vzduchu a plynulosti provozu se od těchto šíleností ustupuje. Na některých obzvláště frekventovaných dálnicích je nejvyšší povolená rychlost (spolu s otevřeností pruhů) určována dynamicky pomocí světelných panelů nad dálnicí (jejich konstrukce připomínají mýtné brány a některé z nich slouží i pro fotografování aut, u kterých ve vozovce zabudovaná váha nahlásí překročení povoleného zatížení).

Vymáhání limitů se velmi výrazně liší od ČR a to zejména tím, že v drtivé většině případů jsou k němu používány stacionární radary, kterých je v zemi okolo tisíce a z nichž je v každém okamžiku aktivní přibližně 1/3. Nutno přiznat, že jsou umisťovány poměrně nedebilně na opravdu nebezpečných úsecích a úsecích s vysokou hustotou provozu - tj. na okruzích kolem měst, u škol, na vjezdech do obcí apod. a na otevřené dálnici se s radarem nesetkáte (a také se tam běžně jezdí rychlostmi do ca. 150km/hod). Na nejfrekventovanějších dálnicích v Randstadtu se místy používá úsekové měření - data z kamer se nikde neuchovávají, uvidíme, jak dlouho to tak zůstane.

V některých provinciích používá policie i přenosné radary na trojnožce, ale o jejich umístění zpravidla informuje v tisku a rozhlase, opravdu přepadových kontrol s přenosnými či laserovými detektory je minimálně. S měřením z jedoucích aut se občas experimentuje, ale v praxi se, pokud vím, nepoužívá. Ve všech případech je proces plně automatický, změří se rychlost, podle tabulky vypočítá pokuta a majiteli auta přijde domů složenka. Velký rozdíl oproti ČR je neexistence osoby blízké v případě drobných přestupků, postihovaných pouze finančně - pokutu prostě musí zaplatit majitel vozidla, ať už řídil kdokoli. V případě přestupků závažnějších, které mohou vést k odebrání řidičského průkazu, nutnosti přeškolení apod. osoba blízká funguje, nicméně nesmí se to přehánět, protože, podobně jako v Německu, existuje možnost uložit majiteli povinnost vést knihu jízd.

Kromě policejních radarů se je možno setkat i s informačními cedulemi, které buďto ukážou přímo rychlost, nebo pouze oznámí řidiči "U rydt te snel" (Jedete příliš rychle). Znám ovšem místa, kde by asi bylo ekologičtější a ekonomičtější postavit plechovou ceduli s tímtéž nápisem, protože cedule tam svítí víceméně permanentně :-)

Používání pasivních antiradarů není trestné, zakázána jsou pouze aktivní rušící zařízení, tj. v tomto ohledu je situace podobná ČR. Velmi oblíbené jsou v Holandsku pasivní systémy na bázi GPS s informacemi updatovanými buďto po internetu nebo rádiově, případně POI soubory s vyznačeným umístěním radarů pro různé navigační systémy.

A ještě jedna potenciálně užitečná informace: v případě, že holandský flitspaal vyfotografuje auto s českou značkou, záležitost se zpravidla neřeší a složenka do ČR neposílá - toť přímá zkušenost. Z doslechu vím o několika případech, kdy byly tyto dopravní přestupky zahraničnímu řidiči údajně vyúčtovány později, poté, co byl v Holandsku zadržen za jiný přestupek, ale zdá se mi to velmi nepravděpodobné.

Dálnice
Dálnice tady, dálnice tam, všude kam se podívám - parafrází textu skupiny Orlík se dá Holandsko popsat velmi věrně. Síť dálnic je velmi hustá, drtivá většina jich má velmi kvalitní povrch, mnoho z nich pak i tři a více pruhů a noční osvětlení. Značení je skvělé, odbočovací pruhy velmi dlouhé (1200m), minout exit snad prostě není možné. Zdánlivě tedy motoristický ráj.

Realita je ovšem trochu jiná. Dálniční síť začala být budována ještě před druhou světovou válkou a původně byla určena primárně pro dálkovou dopravu. Postupně ale začalo být zvykem budovat dálniční exit a přivaděč v každé druhé díře a následně pak došlo k tomu, že se na dálnice přesunula značná část dopravy nedálkové. Hustota provozu tak vzrostla do té míry, že v určitých dnech a časech je prostě použití dálnice peklem. Aby také ne, když po dálnici jezdí i ti, pro které existuje použitelná alternativa (například obyvatel Lisse, jedoucí do Leidenu po A44 místo po N206). V poslední době se tedy kromě masivního rozšiřování dálnic začíná pozornost opět obracet na silnice menší (provinciální, místní) a nezbývá než čekat, jak to nakonec dopadne.

Problémem kupodivu nejsou kamiony a jejich předjíždění. Částečně to asi bude dáno rovinatým povrchem, kdy i kamion je schopen udržovat relativně solidní rychlost, částečně i tím, že na některých pouze dvojproudových dálnicích je ve špičce zakázáno předjíždění kamionů.

Typický holandský dálniční provoz (mimo špičku pochopitelně) charakterisoval Root jako "tempomatová rallye". Auta se rozptýlí do dostupných pruhů a víceméně všichni jedou rychlostí plus minus kopírující maximální povolenou. Ačkoli teoreticky zde platí pravidla o jízdě v pravo, v praxi připomíná holandská dálnice spíše americkou interstate, kde si každý jede v takovém pruhu, který mu vyhovuje a pouze na čtyř- a více proudých dálnicích je slušností nechávat volný pruh, nejbližší ke středu dálnice.

Zácpy na dálnicích jsou zvláštní kapitolou. Je jich hodně a dá se na ně narazit i v nejméně pravděpodobnou dobu a na nejméně pravděpodobných místech. Mnoho dálnic je vybaveno velkými informačními panely, zobrazujícími délku zácpy a předpokládané zpoždění, tyto informace jsou pak k disposici i na teletextu, několika web serverech nebo prostřednictvím SMS a TMC (pro uživatele navigací a příslušně vybavených autorádií). Nejhorší zácpy vznikají pochopitelně ráno mezi osmou a devátou a večer mezi pátou a šestou hodinou. Zcela běžně dosahují v součtu délky okolo 300km, pokud se dobře pamatuji, tak historický rekord bylo přibližně 820km v roce 2002. Je pak poměrně běžné, že ujetí 30 km trvá i jednu a půl hodiny. Zácpy tak poměrně logicky přispívají k velké oblíbenosti vlakové dopravy, zejména v nejhustěji obydlené části země u pobřeží.

Rotundy aneb kruhové objezdy
Kruhových objezdů (rotonde) je v Holandsku podstatně víc, než v ČR, většina z nich je ale velmi promyšlená a se zrůdnostmi typu "postavíme kruhák na stávající křižovatce za použití pár betonových bloků" jsem se tu zatím ještě nesetkal. Většina kruhových objezdů je velmi přehledná, ty větší mají zpravidla "zkracující" pruh pro odbočení vpravo. Relativní novinkou jsou takzvazné turbo-rotondes. To jsou dvojpruhové kruhové objezdy s částečně spirálovým uspořádáním. Skvělé na nich je to, že už zařazením při nájezdu si volíte exit, u kterého vás pak nemůže ohrozit auto jedoucí ve vnějším pruhu (protože uhýbá do pravého pruhu stejného exitu a jinak to nejde). Kromě toho turbo-rotonde výrazně zlepšuje propustnost a plynulost provozu. Nevýhodou je to, že pokud se člověk zařadí špatně, je z objezdu nemilosrdně vyhozen a nemůže ho obkroužit ještě jednou. ( A pochopitelně je většinou stále potřeba dávat pozor na cyklisty v jejich vnějším pruhu). Obdobou turbo-rotonde pro více než dvojproudové silnice je turbo-plein (náměstí), které sice už musí být řízeno semafory, nicméně pro plynulost provozu je to opět skvělé řešení.

Předjíždění
Dalším obrovským rozdílem oproti ČR je to, že mimo dálnice a víceproudé silnice se v podstatě nepředjíždí. Osobně tomu říkám binární doprava - provoz je buďto tak plynulý, že předjíždění není potřeba, nebo je silnice tak zasekaná, že si předjížděním člověk nemůže pomoci. Já osobně jsem za více než 7 let v Holandsku mimo dálnici předjížděl možná pětkrát, možná ani to ne. Mimochodem váhavost stran předjíždění je dobře vidět i na holandských turistech v ČR, kde je charakter dopravy úplně jiný a předjížděním se toho dá vyzískat poměrně dost. I mně samotnému trvá přizpůsobení českému provozu vždy tak dva až tři dny...

Semafory
Asi největším rozdílem proti ČR je to, že při překlápění semaforu z červené na zelenou zcela chybí oranžová. Mnohokrát se mi už stalo, že česká návštěva zůstala stát na křižovatce i po naskočení zelené, protože řidič prostě podvědomě očekával oranžovou jako signál k rozjetí. Holanďané jsou většinou i o něco rychlejší v odjezdu od semaforu - ve zdejších autoškolách se, na rozdíl od některých českých, nijak nezajímají o životnost spojky a drtivá většina řidičů tak stojí na semaforech se zařazenou rychlostí.

Většina semaforů je řízena pomocí indukčních smyček a používá velmi krátké intervaly - zelená naskakuje víceméně okamžitě poté, co křižující vozidlo opustilo křižovatku. Na přehledných úsecích to velmi přispívá k plynulosti provozu, protože řidič se může s velmi vysokou pravděpodobností spolehnout na to, že nevidí-li auto na přijíždět auto na křižujícím směru a nejede-li rychlostí vyšší než limit, semafor se včas přepne na zelenou.

Značení
Podobně jako v případě rychlostních omezení, šetří se v Holandsku i jinými značkami, zejména těmi, které vyznačují hlavní a vedlejší silnice. Zatímco v ČR je explicitně značena většina křižovatek, v Holandsku jsou tyto značky poměrně vzácné a je možno setkat se se spoustou křižovatek neznačených. Na nich teoreticky platí přednost zprava, obdobně jako v ČR. Teoreticky proto, že, například na rozdíl od Belgie, je toto pravidlo implementováno velmi laxně. Téměř nikoho nenapadne vynucovat si přednost při výjezdu z malé boční uličky na hlavní ulici, probíhající napříč celým městečkem, i když teoreticky tu přednost má. Na křižovatkách ve tvaru "T" je , zákon nezákon, základním principem neomezovat auta v průběžném směru. Pokud se na připojovacím směru vytvoří fronta, čas od času nějaké auto v průběžném směru zastaví a čekající pustí. V Belgii jsem byl oproti tomu svědkem toho, jak člověk, vyjíždějící ze své garáže a odbočující vlevo, klidně zastavil provoz na čtyřpruhové ulici.

Cyklisté
Masové používání jízdních kol je jedním z typických atributů Holandska a noční můrou mnoha českých řidičů, kteří se sem chystají. Mně osobně to nikdy nepřipadlo zase až tak hrozné, což bude patrně tím, že pocházím z Hradce Králové a podobně se vyjadřovali i lidé z Pardubic. Uznávám ale, že pro obyvatele jiných částí ČR může být množství cyklistů velmi překvapivé. Podél téměř všech silnic a ulic vedou stezky pro cyklisty, takže interakce mezi nimi a automobilisty se omezuje na prostor křižovatek a situaci, kdy cyklisté potřebují ulici přejet. I cyklisté jezdí většinou podobným způsobem jako ostatní účastníci provozu - tj. "jedu aby se mi nic nestalo a abych moc nenaštval ostatní". Zejména semafory mají pro cyklisty čistě informační význam a turista na kole se nesmí moc divit, zůstane-li na červené u přejezdu přes silnici sám, protože místní koukají spíš po provozu na silnici než po nějakých světýlkách. Obecně lze téma cyklisté pro českého řidiče shrnout do jediného pravidla - Dávat velký pozor při odbočování vpravo a na kruhových objezdech.

Celkově je tedy provoz v Holandsku podstatně klidnější než v České republice, vyžaduje ale v daleko větší míře používání vlastního rozumu řidiče. Nemám jediný důvod nevěřit tomu, že něco podobného by nemohlo fungovat i v Kocourkově. Bohužel vystupování českých dopravních policistů a jiných zodpovědných státních úředníků, těžících ze současné situace, naznačují, že minimálně v brzké budoucnosti nebudeme mít šanci tuto moji hypotésu ověřit v praxi.