D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * A co děti, mají si s čím hrát?
    Vydáno 11. 10. 2007 (12260 přečtení)

    Hračky a hry jsou staré jako lidstvo samo. Už v pravěku fungovaly jako výukové prostředky pro život. Dnes nelovíme soby oštěpem, ale tříbíme si jiné dovednosti. Pro naše děti jsou zde jednak osvědčené hračky, ale hlavně barevnější a mnohem zajímavější počítačové hry. Problém je, jaké.

    Možná někdo z vás žije v iluzi, že se hry dělí na dobré (takové to budování něčeho, my přece taky něco budovali…) a pak ty špatné (fuj střílečky). Tak tohle dělení vzalo za své s módou levičáctví, která zasáhla tuto oblast někdy po přelomu tisíciletí. Nebudu zde rozebírat nic jiného, než dvě hry, věnující se stejnému tématu (stavění města), co dostaly podobné hodnocení na první pohled se od sebe moc neliší. Dělí je ovšem deset let vývoje, což sice moc nepoznáte na grafice, ale dost silně na obsahu. Staré dobré časy třídního boje se vrátily a my můžeme budovat světlé zítřky…

    V polovině devadesátých let byla vydána hra Sim City 3000, pokračovatel jedné z nejslavnějších sérií počítačových her vůbec (Sim City, Sim City 2000). Ačkoli to byla na tehdejší dobu skvělá hra, nepřinesla moc inovací a byla označena spíše za zklamání. Laťka nastavená oběma staršími sourozenci byla prostě příliš vysoko. O co vlastně jde?

    Jako starosta města se ocitnete v roce 1900, 1950, nebo 2000 na zelené louce. Máte v kapse něco málo peněz, na nejtěžší obtížnost se jedná jen o půjčku, a můžete se pustit do stavby města. Jak to uděláte, je čistě na vás. Malé vesničky tvořící příměstskou aglomeraci, uprostřed pár větších budov, nebo třeba Metropole jako z filmu Matrix – vše je možné, dost toho jde změnit. Pro vaše občany je nutné zařídit naprosto všechny služby. Takže nejdřív elektrárnu (ta většinou spolkne desetinu až polovinu počátečních peněz), pak bude potřeba vodovod, silniční síť, spalovna, nebo skládka, služby (pro začátek policie, škola, možná nemocnice a park). Teď se bude zónovat. Zóny jsou tři – obytná, komerční a průmyslová. Mají také tři hustoty, přičemž příprava pro vysokou budovu je 5x dražší, než pro malý domek na stejném půdorysu. Jedná se tedy o jakési územní plány, kde stavbu inženýrských sítí hradí město - Vy. Na liště nástrojů je graf, který ukazuje poptávku po daném typů zony. Ze začátku bude větší zájem o průmysl, s rozvojem města začne dominovat obchodní sféra. Součet Komerčních a průmyslových zón určuje poptávku po zóně obytné. Oživte čas a můžete sledovat, jak se staví první domy. V té chvíli se na spodním okraji obrazovky začnou kupit žádosti poradců a obyvatel. Bylo by toho dost, co lid žádá, ale peníze už docházejí a musí se šetřit a vydělávat. K tomu pomůže městský rozpočet. Dají se v něm nastavit daňe, zákony a financování městských služeb. Čím větší město, tím větší je citlivost na daňové zatížení. Ze začátku vám projde 10%, ale až budete mít milion obyvatel, tak vás kvůli takovému nehoráznému oškubávání lid opustí. Každý typ zóny se daní zvlášť, zdaňte průmysl a rozlučte se s rychlým rozvojem. Zdaňte obchodníky a vznikne něco, co bude vzdáleně připomínat Ostravu roku 1965. Zdaňte obytnou zńu a máte město duchů.

    Zákony schvalujete sami, většina z nich stojí peníze a má pozitiva i negativa. Zákaz pálení listí zlepší kvalitu ovzduší, ale někdo to musí kontrolovat. Elektřina se dá šetřit, voda také, dokonce i papír. Je možné zakázat mladým vycházet po setmění ven a řidičům jezdit sami v autě, ale pokud schválíte takovéhle věci, nedivte se, že naserete skoro každého (říká se tomu snížení aury ve městě) a tak nějak poklesne zájem o život v „ráji restrikcí pro obecné blaho“. Peníze do městské pokladny pak přináší legalizace hazardních her (zvyšuje kriminalitu) a pokuty za špatné parkování (nasírá lidi). Zákonů jsou desítky a dá se jimi například zlepšit dopravní situace, zbavit vzduch většiny smradu z továren, zajistit ubytování a zdravotní péči pro chudé, podporovat sport, nebo zruinovat rozpočet. Pořád málo peněz? Pokud je přebytek elektřiny (od roku 1960 jsou tu skvěle efektivní jaderné elektrárny – při přetížení ale tak trošku bouchnou), dá se prodat. Pokud je víc vody, dá se prodat. Pokud je hodně skládek, spaloven a recyklačních center, můžete zpracovávat odpad. Pokud máte naopak peněz dost, můžete si stejné služby platit u sousedů. Nejde to? No jistě, to musíte nejdří postavit propojení se sousedy (to je dost drahé) a uzavřít smlouvu Porušíte ji – a platíte penále. Nejzajímavější je ale výuka práce z půjčkami. Je možmé vzít si půjčky různé výše, třeba na půl jaderné elektrárny. RPSN 5% (houmkredit má okolo 30%, ne?) a stejně na tom město většinou prodělá, málokdy se půjčka vyplatí.

    Čistota vzduchu, nadmořská výška, atraktivita okolí, kvalita služeb, vzdálenost od zaměstnání, od domu, zákony, vodovodní síť, vzdálenost od centra města… Tohle všechno určuje, jak velký bude daňový výnos z každé jednotlivé budovy (což se pak násobí podle nastavené daně pro tu kterou zonu) Je to docela přesné. Vybouráte centrum velkého města, postavíte nové silnice, narídíte stavbu pouze komerčních budov a sledujete, jak vznikají mrakodrapy. Nejdříve je hodnota daňového výnosu astronomická, ale později, jak se s nárůstem počtu výškových budov snižuje atraktivita okolí, výnos na jednotku plochy klesá. Pro každou zónu to platí jinak (u továrny je to jedno, tam stačí dobrý přístup k železnici, u činžáků je to lidvidační faktor) a dá se to v podstatě rěšit stavbou parčíků, fontán a podobně.

    Služby. Platíte je z rozpočtu, jedná se o policii, dopravu, hasiče, nemocnice, školy… financování je nastavitelné pro každý sektor zvlášť, základ je 100%, při podfinancování o pár procent se stav zhoršuje jen mírně, ale při dalším seškrtávání už kvalita upadá geometrickou řadou. Obdobně to platí pro přefinancování – pár procent zlepší stav rapidně, ale 20% navíc (maximum) už moc nezmění a pokud to uděláte třeba u policie, tak si občané začnou stěžovat na policejní teror. Oprávněně. Nejlepší je držet  se okolo 100% a pokud jsou peníze, tak na 101%, nebo 102%, jinak hrozí riziko stávky, trvající dva roky.

    Je to čistý kapitalismus, daně je potřeba mít co nejnižší, což stimuluje poptávku po bydlení a práci. Princip 5% z milionu je lepší, než 15% z tisíce zde platí dokonale. K tomu je také potřeba zajistit z minimálních daní maximální služby. Celá hra je charakteristická naprostou svobodou rozhodování, nepřeberným množstvím nástrojů na správu města a nutností hlídat a balancovat rozpočet. Tohle je svět Sim City.
     
     

    Posuneme se o deset let dál (nebo o několik dekád do minulosti, to vyjde nastejno) Vznikla hra City life. Je to prý taky simulátor stavby města, ale mnohem zábavnější. Už tahle věta a jasné barvičky mě měly varovat. No co, Tesco má akčních 199kč a já zkušenosti.

    Princip hry je na první pohled podobný, stojíte na zelené louce, v kapse peníze a na kurzoru nalepenou radnici. Musíte stavět. Tady ovšem podobnost mezi hrami končí. Grafika je o něco lepší, ale na rozdíl 10 let to skutečně nevypadá.

    Silnice můžete napojovat pouze na již existující (začátkem je kruháč u radnice) a nestavíte zóny, ale přímo jednostlivé domy (přece si to chudáčci nebudou stavět sami a tohle jim usnadní přemýšlení, jak má jejich dům vypadat) a továrny. Tečka. Ano, pak ještě policejní stanice, nemocnice, školy… všechny mají svůj okruh působnosti a ten nejde nijak ovliňovat (v sim city to šlo pomocí míry financování). V praxi to vypadá asi tak, že co 700 metrů, to jedna škola, co kilometr jedna policejní stanice. Obchody pochopitelně taky zajišťuje město pomocí přímé výstavby. Jak se získávají peníze? Daněmi. Zapomeňte ale na nějaké nastavování procent. Viděli jste film „Jeden hot a druhý čehý?“ Budu citovat továrníka, kandidujícího na starostu: Můj volební program ve třech bodech:

    1. Plná zaměstnanost.
    2. Plná zaměstnanost.
    3. Plná zaměstnanost.

    Pokud jste pochopili princip, pak pochopíte i jak je financováno město. Prázdný dům stojí měsíčně peníze, plný dům vydělává (za rok vydělá na další stejně velký dům) prázdná továrna stojí peníze (dost peněz), plná továrna vydělává peníze (kurevsky peněz. Továrnou rozumíme i administrativní budovu, nebo banku – v jednoduchosti je krása – a jedna taková vydělává ročně na výstavbu několika městských čtvrtí, nebo jaderné elektrárny. Vodovody se neřeší vůbec, elektřina se buď nakupuje (platí si ji sami lidé), nebo se vyrábí v městských elektrárnách. Financování služeb je fixní. Co je tedy problémem?

    Sociální skupiny. V City life je 6 sociálních skupin. Představte si hodiny. Na dvanáctce je elita, na šestce chudina. Na osmičce jsou dělníci, na desítce úředníci. (postup je takový, že vzděláníchtivý chudý se učí v městské škole, pak se stane dělníkem. Dělník se může na vysoké škole stát úředníkem a úředník může v doškolovacím institutu postoupit mezi elitu. Obdobně to platí i na druhé straně „hodin“, tedy chudý na šestce může postoupit mezi hipíky (čtyři hodiny), hipík mezi frikulíny (dvě hodiny), frikulín mezi elitu Postup znovu zajišťuje výhradně verějná škola. Každý na tomto „společenském kruhu“ toleruje svoje sousedy (třeba úředník bude bydlet vedle dělníka, nebo elity, obojí snese), nemá rád vzdálenější skupiny (pro úředníka jsou vzdálenějšími: ze strany dělníka chudí a ze strany elity frikulíni) a nenávidí oponenta (ano, oponentem úředníka jsou hipíci) pro elitu to platí tak, že snese úředníky a frikulíny, nechce žít v jednou bloku budov s dělníky a hipíky a nesnese kdekoli chudinu. Tenhle princip platí z pohledu kohokoli. Pro snadnou orientaci jsou skupiny odděleny barvou (elita-bílá, chudí-šedá, úředníci a dělníci-odstíny modré, hipíci a frikulíní-odstíny červené) a jejich domy mají různou architekturu. Chodníky jsou v barvě dominamtni skupiny. Kdyby nebylo potřeba, aby spolu všichni pracovali dohromady, neexistoval by ve hře problém. Stačilo by postavit lákadla (pro elitu opera, pro dělníky stadion…) dost daleko od sebe a byl by klid. Jenže pro školy jsou potřeba hipíci a frikulíni na učitelská místa (to myslím smrtelně vážňe), pro policii dělnictvo a úřednictvo. Elektrárny a doškolovací střediska musí řídit někdo od elity. Na skládkách a ve smradlavých továrnách pracuje chudina.

    Peněz je jako šlupek, sypou se neskutečnou rychlostí, jen co se hra trochu rozjede. Nikdy jsem je nemusel rěšit, jakmile se do města pristěhoval někdo od elity (po půl hodině hraní). To odstartovalo retězovou reakci přísunu a „výroby“ elity a jakmile je jich ve městě přes 3-5%, tak daňový výnos z jejich práce pokryje sebedivočejší výstavbu a zaplatí sebeblbější plánování města.

    Jenže ve chvíli, kdy se v jedné čtvrti usídlí nepřátelské sociální skupiny (každý je nepřítel, kdo má špatnou barvu! Nenávidí se všichni lidé, není to otázka pár jedinců), je oheň na střeše (doslova, sem tam musíte vyslat jednotku SWAT, aby srovnala nějaký rebelantský dům se zemí). Řešením není „strčit elitu mezi frikulína a úředníky, na ty pak zase nalepit ze správné strany jejich kamarády…“, protože to nejde. Vy ovlivňujete kdo se kam nastěhuje jen nepřímo a někdy je i tak nutné, aby spolu bydleli nepřátelé. Správné řešení je jen jedno: Vybudování městského úřadu pro sociální smír. Je to budova drahá na provoz, ale v jejím okolí se lidé nehádají. Při plánování města počitejte s tím, že na každý kilometr a půl bude potřeba jedna. Je veliká jako tři školy a její vliv se dá trochu zlepšit jakýmsi nezávislým centrem porozumění, nebo co.

    Místo krátkých textových zpráv od poradců a petičních skupin (jako v Sim City) je zde obrazovka. Tak se přehrávají záběry různých televizí (nakloněných různým sociálním skupinám). Pamatuji si jen jeden záběr od TVelita – muži v bílých oblecích a mafiánských kloboucích bijí mahagonovými holemi kolemjdoucí chudinu (šedé, špinavé montérky, ruce v kapsách, žádný prostest, jen útrpný pohled na kruté boháče a jejich rezidence). To byla TV nakloněná botatým. V této chvíli jsem hraní nechal.

    Když jsem byl na škole, socani se dostali k moci a napadlo je dotovat mléko a na školách si je žáci měli povinně kupovat. Táta mi tehdy řekl: „žádný socanský mlíko kupovat nebudeš, to už bych ti dal raději dvacku na rum, než podporovat tohle!“

    Já ještě vyrostl na Sim City, ale dnešní děti hrají City life. To už bude lepší nějaká střílečka, nemyslíte? Alespoň naučíte potomka do budoucna řešit „problémy soužití sociálních skupin“


    05.10.2007 PM


    [Akt. známka: 1,52] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: PM | Komentářů: 0 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.