D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Cesta do hlubin vohnoutovy duše
    Vydáno 02. 12. 2007 (15540 přečtení)

    Jistě jste si už mnohokrát položili otázku „Co způsobuje vohnoutské chování?“. Byly popsány stránky textu, diskuze přetékají nejrůznějšími teoriemi, ale nikdo nepřišel na nic objevného. Zatím. Letošní dovolená mě ovšem přivedla na stopu, směřující k vyřešení vohnoutského otazníku.

    Klíčem k vyřešení velké záhady nebylo chování vohnoutů v pracovním procesu, nebo na silnici, kam se ubíralo bádání doposud. Důvod je prostý – tato prostředí jim nejsou blízká, cítí se v nich nesví, nechovají se přirozeně. Pokud chcete zkoumat chování ropuchy, nehodíte ji do saharského písku, ale spíš ji položíte na list leknínu. Zdálo by se, že lidé se vždy cítí nejlíp u sebe doma. Bohužel domácí prostředí pořád obsahuje celou řadu externích podnětů (televize, internet, schůze bytového družstva, sousedi...), které si vohnouti snaží přizpůsobit, nicméně ze své podstaty pořád nutí k jakési aktivitě (nadávat, psát, někam chodit, reagovat, odposlouchávat). Kde tedy najít přirozené prostředí, pro tento antropologický vzorek? Na dovolené. Miliony obyvatel naší země v létě opouštějí domovy, na chvíli přestávají nadávat na nedostatek peněz, letí na kanáry, nebo jedou na dva týdny do Chorvatska.

    Protože mám rád cestování a moje přítelkyně byla u moře jen jednou, rozhodl jsem se, že strávit pár dní na jihu Evropy není tak špatný nápad. Chtěli jsme si zajet do Itálie, prohlédnout si alpská jezera, sjet níž, navštívit Miláno, Padovu a snad i Benátky, načež to vzít po pobřeží, ubytovat se někde ve Slovinsku, nebo v Chorvatsku v kempu, odpočinout si a jet zase domů. Příprava spočívala v tom, že jsme si oba sbalili nejnutnější oblečení, ručník a plavky. Dohromady jsme pak vzali starý stan, marmeládu a roli toaletního papíru. Odolali jsme nátlakům ze strany přítelčiných předků (řízky, nafukovací matrace, varná konvice, sporák a bůh ví, co ještě) a vyrazili jsme.

    K vysvětlení vohnoutí teorie mě ještě nechte nějakou dobu kecat...

    Naše cesta vypadala takto: Po poledni jsme vyrazili z Brna a po nudné jízdě po rakouských dálnicích jsme dorazili k Brenneru. Je tam most s krásným výhledem a stará římská cesta. Což je ovšem nejdůležitější, i parkoviště. Vyčistili jsme si zuby, sklopili sedadla u usnuli. Ráno jsme se probudili, docela rozlámaní, ale odpočatí. Zašli jsme si na snídani k „mekáčovi“, ne kvůli té chuti a vůni, ale kvůli čistým záchodům. Pak jsme se dali znovu na cestu. Prohlédli jsme si zběžně město Brixen (pokud by mě chtěl někdo poslat do vyhnanství, pak jedině tam) a celí zpocení a špinaví dojeli k Lago di Garda. Při hledání místa k zastavení jsem už začínal být docela nepříjemný, rozčilovalo mě, že nestíhám pozorovat najednou dopravu, pláže a parkovišťátka a k tomu se mi špinavé ruce lepily na volant. Nakonec se před námi otevřela stometrová pláž a já našel místo na parkování. Oba jsme s chutí skočili do vody a nechali se chladit malými vlnkami horského jezera, lemovaného cypřišemi a palmami. Po cestě dál na jih jsem se přítelkyni omluvil za svoje chování. Řekla, že ona byla taky docela nepříjemná, asi proto, že byla zpocená a necítila se pohodlně. Začal ve mě hlodat stín myšlenky...

    K večeru jsme dojeli do Milána. Pokud se tam chcete podívat, pak vás varuji. Zaparkujte auto na kraji města a dojděte tam pěšky. Po sedmé hodině zavřely bary (tam se prodávají parkovací lístky) a my byli nahraní. S pocitem „Tycho de Brahe“ jsem načerno zastavil před restaurací a zaběhl si na záchod. Rozhodli jsme se, že Miláno nám za tolik rozčilování s parkováním nestojí a vyrazili na východ – mým snem už poměrně dlouhou dobu bylo navštívit Benátky. Tuhle noc jsme strávili na parkovišti u špinavého motorestu. Druhý den dopoledne jsme dorazili na Benátský ostrov. Auto zůstalo v garážích a my se procházeli po městě. Naprosto mě uchvátilo, že někdo nejen postavil v bažinách na kůlech kamenné město, ale hlavně, že to město dodnes stojí a v dobách své největší slávy ovládalo celé moře. Nebudu se pouštět do úvah na téma „Jak sakra tohle město vydrželo a uhájilo svoji pozici před severoafrickými nepřáteli?“, ale myslím si, že to krásně poukazuje na fakt, že tahle civilizace asi byla kvalitnější a mnohem schopnější, než ty ostatní. Pod tím si můžete představit, co chcete. Prostě jsem celý nadšený z architektury procházel úzkými uličkami a obdivoval jeden dům za druhým. úplně to ve mě potlačilo nepříjemný pocit, který se dostaví, když se noc a den vehementně potíte, ale nemůžete se vykoupat.

    Ten se projevil až u slovinských hranic, kde jsme narazili na problém. V celém Terstu jsou totiž rozmístěny bludné kameny, mající za úkol vás otočit směrem do Italského vnitrozemí. V kombinaci s absencí cedulí SLO to způsobí, že mnozí turisté tam snad bloudí dosud. Po čtvrtém průjezdu tou samou obytnou čtvrtí jsem měl chuť ukousnout část volantu a přítelkyně (na kterou jsem křičel, když nemohla něco najít v mé 16 let staré mapě) mě horko těžko uklidňovala. Být vykoupaný a nedržet kus propoceného plastu, byl bych v klidu. Nakonec jsme se díky znalosti angličtiny a němčiny dobrali informace, že do Slovinska vede jediná použitelná silnice, a to někde v horách. Bylo tomu tak a já ji našel. Znovu jsem se omlouval za svoje chování, znovu jsme se shodli na tom, že je to kvůli tom, jak se cítíme nepohodlně. Ve tmě jsme našli kemp s příjemným (opilým) personálem, vztyčili stan, dali si chobotničkovou  pizzu, Laško pivo a pak usnuli. Ráno jsem si vlezl pod sprchu, umyl ze sebe alpský prach, milánský smog, špínu z padovské nížiny, benátskou sůl, a podobné lahůdky. Najednou jsem se cítil jako nový člověk. V pohodě, v klidu...

    Fakt, že jsem přečerpal výběrový limit na bankokartě (naštěstí byla neděle a na příští týden vycházelo dost peněz na ubytování i cestu zpět)  mě nechal klidným, stejně tak to, že Chorvaté nemají rádi nepořádek a tak všechny Istrijské pláže pro jistotu vybetonovali. Po nějaké době jsme našli kemp, kde byla naturistická sekce, která byla jako jediná ponechána přírodní, takže problém vyřešen. Po nádherném dvoudenním odpočinku nás vzbudil déšť. Mohutný liják, na jaký nebyl stan stavěný ani v dobách svého mládí. Němečtí důchodci se docela bavili pohledem na dva naháče, co v bouřce vylívají vodu zevnitř stanu, házejí věci do auta a urychleně odjíždějí.

    Připadlo nám to oběma jako docela zábava, nevadilo nám zmoknutí, ani promrznutí do morku kosti. Nejdřív Slovinsko, pak Rakousko a po okreskách (nemám českou dálniční známku) domů.

    V čem bylo ten klíč k odhalení vohnoutského tajemství?

    Naše rodina se dlouho tísnila v malém bytečku, až jsme si pořídili starší rodinný domek a byt jsme zrekonstruovali. Teď v něm bydlím jen já. Je to starší cihlová zástavba s ústředním topením a centrálním rozvodem teplé vody. Kotelna jede do šesti do jedenadvaceti hodin, teplé vody je dost. Ovšem v sobotu večer teče z trubek pouze vlažná voda a to pod mnohem nižším tlakem. Dlouho jsem nevěděl proč a pak mi to došlo. Žádná technická zvláštnost, prostě se všichni koupou. To taky vysvětluje zápach, který se šíří chodbami přibližně od čtvrtka do soboty.

    Pečlivým zvážením těchto poznatků jsem dospěl k šokujícímu závěru – špína a smrad nejsou vedlejším produktem vohnoutovy existence, ony jsou základní podmínkou vohnoutského chování vůbec. Já sám jsem se při nemožnosti koupele choval agresivně, nepřemýšlel jsem nad řešením problému, díval jsem se na svět negativně, otravoval své okolí. Mé jednání bylo takové, jako bych byl klasický vohnoutský otec rodiny, co jede stodva... tedy fabii či octavii do Chorvatska. Až na rozdíl v autě, a na fakt, že nemáme prstýnky a spratky na zadních sedadlech to sedělo. V chování, v nápadech, v gestikulaci, v řeči...

    Plán na snížení stavu vohnoutů v našich zemích je následující:

    1. Zavést pouliční hlídky (využijeme soudruhy, kterým to chybí), které budou čichat ke kolemjdoucím a v případě podezření z nemytosti jim nabídnou mobilní sprchu. Pokud daný špindíra odmítne, opláchnou ho na místě vodním dělem. Kruté, ale v případě vohnoutů nezbytné.
    2. Donedávna jsem si myslel, že zákon státu Kentucky, „všichni občané se musí alespoň jednou ročně koupat“ je směšný relikt z dob dávno minulých. Dnes už vím, že je to prevence proti vohnoutismu a chválím Kentucky za uvědomělý zákonodárný sbor. Zvažuji dopis našim poslancům.
    3. Výukový program na školách „voda je náš kamarád“ a přednášky na téma „nešetřete vodou za každou cenu“.
    4. Pro různé skupiny spoluobčanů (environmentalisté, rómské etnikum *)...) zavést veřejné sprchovací místnosti. Když v Londýně instalovali první jezdící schody, lidi se báli je použít a proto po nich jezdil jednonohý člověk (nebojte se, když to zvládne on, tak vy taky) a nahoře dostávali všichni na uklidněnou panáka whisky. Poučme se udělejme podobná opatření i u veřejných sprch, jinak je do toho nedostaneme.

    Musím pochválit ty naše spoluobčany, co si postavili rodinné domy na záplavových loukách a sami se tak preventivně brání vohnoutismu. Je vidět, že to potřebovali.
     

    *) Pidiměk word nezná slova „environmentalisté“ a „smrad“, zato zná rómské etnikum. Zajímavé.


    23.11.2007 -PM-


    [Akt. známka: 3,45] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: PM | Komentářů: 65 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.