Větších změn se artilerie dočkala až ve století devatenáctém, kdy zavádění děl s drážkovaným vývrtem hlavně, válcových střel a kvalitnějších střelivin umožnilo účinné a přesné vedení palby na větší vzdálenosti. Někdy v šedesátých letech devatenáctého století pak začala i snaha o výrazné zvýšení účinku explosivních střel. Toho se pochopitelně dalo dosáhnout náhradou černého prachu některou z podstatně výkonnějších výbušnin jejichž výroba tehdy začínala - střelné bavlny a dynamitu. Bohužel první verse těchto výbušnin měly ještě mnoho nedostatků, z nichž hlavní byla relativně nízká stabilita, znemožňující bezpečné použití v dělostřeleckých granátech. Zatímco chemici usilovně pracovali na zdokonalování výbušnin, výrobci a vynálezci se pokoušeli jít na věc z druhého konce a vyvinout kanon, ze kterého by bylo možno bezpečně odpalovat výbušné granáty se stávajícími výbušninami.

Protože hlavním problémem klasických dělostřeleckých zbraní byly velké teploty v hlavni a velmi vysoké zrychlení střely, obrátila se pozornost konstuktérů ke zbraním pneumatickým, které těmito problémy netrpí. Protože očekávaný pokrok v oblasti výbušnin se stále nedostavoval, byly pak některé tyto přerostlé vzduchovky v poslední třetině devatenáctého století zařazeny do výzbroje několika armád. Největšího rozšíření dosáhla pneumatická děla ve Spojených státech - bylo vybudováno několik pobřežních baterií, námořnictvo zařadilo do svého výzbroje křižník USS Vesuvius, vyzbrojený třemi dynamitovými děly ráže 380mm a k polním jednotkám se dostal unikátní pneumatický kanon Sims-Dudley, ve kterém byl stlačený vzduch pro pohon projektilu generován pohybem pístu, hnaného odpálením malé prachové nálože. A byly to právě dobré zkušenosti s tímto kanonem v americké-španělské válce, které vedly k renesanci zájmu o pneumatické zbraně i na starém kontinentu.

Relativně nízké zrychlení a úsťová rychlost projektilů pneumatických zbraní v podstatě diktovaly, že při použití těžších střel bylo nutno střílet vrchní skupinou úhlů. Pneumatický pohon se tedy v Evropě uplatnil ve větším měřítku pouze u minometů, navazujících na dříve používané obléhací moždíře (v angličtině a některých dalších jazycích neexistují separátní termíny pro tyto dva typy zbraní). Vzhledem k tomu, že nejmodernějším dělostřelectvem tehdy disponovala podunajská monarchie, asi příliš nepřekvapí, že i v konstrukci pneumatických minometů nejvíce vyniklo Rakousko-Uhersko.

Rakousko-uherské vzduchové minomety měly společný jeden konstrukční rys, který je odlišoval od téměř všech pneumatických zbraní tehdejší (i dnešní) doby. U většiny vzduchových zbraní, a je jedno, zda je to historická girandonka z minulého článku, supermoderní větrovka od Theobenu, či 380mm lodní dělo, probíhá výstřel tak, že do hlavně je nejprve vložena střela a následně je do ní co nejrychleji vpuštěn stlačený vzduch ze zásobníku. Rychlost vpuštění vzduchu do hlavně je absolutně kritická. Střela se totiž začíná pohybovat okamžitě poté, co tlak v prostoru za ní dosáhne takové hodnoty, aby síla, tímto tlakem vyvozovaná na dno střely překonala její tření v hlavni. Pokud je vzduch do hlavně vpouštěn pomalu, střela opustí hlaveň velmi brzy, ještě předtím, než na ni může začít působit maximální síla expandujícího vzduchu a tedy než může dosáhnout maximálního zrychlení. Klíčem k výkonu klasických větrovek je tedy rychlost otevření ventilu a průřez vedení mezi zásobníkem vzduchu a hlavní.

Konstruktéři rakousko-uherských vzduchových minometů se s problémem rychlosti otvírání ventilu vypořádali naprosto originálně a geniálně - prostě ho vůbec nepoužili. Namísto ventilu vybavili své zbraně speciálním zařízením, které udržovalo střelu na místě až do okamžiku, kdy tlak v prostoru za ní dosáhl požadované hodnoty. Teprve poté byla střela uvolněna a začala se pohybovat, přičemž od samotného začátku jejího pohybu na ni působila maximální možná síla. Minomety tedy dosahovaly velmi dobrých výkonů a to i při použití relativně nízkého tlaku vzduchu 55 atmosfér, malé spotřebě vzduchu a krátkých hlavních. Vedlejším a velmi vítaným efektem tohoto uspořádání byla podstatně větší odolnost celého mechanismu - na vzduchovém vedení mezi zásobníkem a hlavní byl pouze velmi jednoduchý a spolehlivý sedlový přepouštěcí ventil a celkově konstrukce neobsahovala žádné díly, vystavené prudkým tlakovým rázům apod. Jak je a bylo u většiny minometů zvykem, hlavně měly hladký vývrt a přesností se tak vzduchové minomety nedají srovnávat s polními děly, vybavenými hlavněmi s vývrtem drážkovaným. Vzhledem k určení těchto zbraní ovšem byla přesnost dostatečná a nebylo tedy ani považováno za nutné střely v letu jakkoli stabilisovat, ačkoli šípová i rotační stabilisace by byly implementovatelné bez větších problémů.

Jako první se do výzbroje dostal osmicentimetrový lehký minomet, zkonstruovaný v dílnách 58. pěší divise a později sériově vyráběný firmou Vereinigte Elektrische Maschinen A G v Budapešti . Jeho hlaveň byla přibližně 70 centimetrů dlouhá, a umístěná otočně tak, že bylo možno měnit její náměr. Přímo na lafetě, tvořené jednoduchou dřevěnou deskou a rámem z kovových profilů byl umístěn i zásobník vzduchu o kapacitě přibližně 6-7 litrů, zhotovený litím (tedy netrpící problémy pájených plechových zásobníků Girandoniho větrovek) a připomínající vzhledově dnešní potapěčské lahve. Na rozdíl od svých větších současníků se tento nejmenší minomet nabíjel ústím hlavně a jeho zadržovací zařízení nemělo vnější ovládací prvky - ve dně střely byl umístěn speciální šroub, jehož pevnost v tahu odpovídala síle, kterou stlačený vzduch působil na dno střely při daném tlaku. Poté, co bylo tohoto tlaku dosaženo, se šroub jednoduše přetrhl a střela se mohla dát do pohybu. Se střelou o hmotnosti přibližně jeden a půl kilogramu dosahoval dostřelu okolo jednoho a půl kilometru a zmíněný tlakový zásobník vystačil zhruba na deset až dvanáct ran (podle použitého tlaku). Obsluhu mohl bez problémů obstarat jediný voják.

Zdaleka nejrozšířenější byl větší model, dvanácticentimetrový M 16, vyvinutý a vyráběný brněnskou zbrojovkou - jeho produkce dosáhla přibližně tisíce kusů. Vážil kolem 250 kilogramů a k jeho obsluze už bylo potřeba tří mužů. Zásadním konstrukčním rozdílem proti minometu osmicentimetrovému bylo také to, že se nabíjel zezadu. Před výstřelem se hlaveň oddělila od závěru a na kolejnicovém závěsu se posunula vpřed ve směru střelby. Mina o hmotnosti pěti kilogramů byla potom usazena do závěru a spojena se zádržným zařízením. Následně byla hlaveň bajonetovým úchytem opět spojena se závěrem (přičemž byla vlastně "navlečena" na připravenou střelu) a další postup už byl stejný jako o ostatních minometů - tj. natlakování prostoru za střelou (na hodnotu dle požadovaného dostřelu, maxiálně opět 55 atm) a uvolnění střely. K drobnějším korekcím dostřelu bylo možno využít i nastavitelný náměr, byť rozsah pohybu hlavně byl výrazně menší než u 8cm minometu. Udávaný dostřel se v různých pramenech značně liší: k nalezení je údaj 800 metrů, stejně jako číslo zhruba dvojnásobné. Dnešní balistické počítačové modely se přiklánějí spíše ke druhému číslu, je však docela dobře možné, že v praxi byl dostřel z nějakého důvodu menší.

Největší rakousko-uherský vzduchový minomet byl 20cm M 16, vyvinutý opět v Brně a to víceméně prostým upscalingem předešlého modelu stejného označení. Jeho výkon byl více než úctyhodný - pětatřicetikilogramové miny dokázal střílet na vzdálenost přibližně 1,25 km a lehčí miny dvaadvacetikilogramové pak téměř na 1,6km (opět při tlaku pouhých 55atm). Rozměry a zejména hmotnost této zbraně (kolem 700kg) už ale dosáhly hodnot, které se velmi negativně projevovaly na bojové použitelnosti - zejména kvůli nutnosti manipulovat při míření celou zbraní. Také spotřeba vzduchu byla enormní - na jednu plnou lahev dokázal dvaceticentimetrový minomet vypálit jen asi pětkrát až sedmkrát. Navíc měl fixní náměr a dostřel mohl být korigován pouze použitým tlakem. V sérii bylo vyrobeno a na frontě nasazeno jen asi sto kusů a poté byl tento minomet nahrazen šestadvaceticentimetrovým minometem M 17, což již byla klasická palná zbraň, vyvinutá Škodovými závody v Plzni.

Většina vzduchových minometů byla nasazena na jižní (italské) frontě jako součást dělostřeleckých podpůrných oddílů jednotlivých pěších divisí. Přestože šlo o zbraně na svoji dobu velmi neobvyklé, podobně jako tomu bylo u Girandoniho větrovek více než o sto let dříve, nepředstavovala už tato neobvyklost takový problém. Elektrické generátory a kompresory patřily v době první světové války už ke standardnímu vybavení armády a dvojnásob to platilo o jižní frontě, kde byl pomalu na každém kopci umístěn elektrický světlomet a kde skoro pod každým kopcem kutali minéři s pneumatickými sbíječkami. Podobně jako dříve u větrovek a amerických kanonů byla opět vysoce hodnocena obtížná zjistitelnost místa zbraně, v horském terénu pak i nižší nároky na přepravní kapacitu při zásobování municí. Hlavní tíhu bojů sice nesly těžké houfnice a vynikající 7,5cm horské kanony M-15 (používané později až do druhé světové války), ale ani c. a k. vzduchovkáři se za svoje výkony nemuseli stydět.

Po roce 1918 zůstaly vzduchové minomety krátce ve výzbroji rakouské armády, ale vzhledem ke ztrátě výrobních závodů a celkové redukci armády byly brzy vyřazeny. Československo, zdědivší v podstatě celou rakousko-uherskou výrobní kapacitu dělostřeleckých zbraní rozhodně netrpělo nedostatkem dělostřelecké výzbroje a jeho nově vzniklá armáda se orientovala na těžší palné zbraně, takže do její výzbroje vzduchové minomety zařazeny nebyly. Podobně konservativně se zachovala armáda maďarská a tak až na některé naprosté výjimky z posledního desetiletí krátká éra vzduchovek na bojištích skončila s posledními výstřely první světové války.